Pro trojici českých plavců nebyla olympiáda v Tokiu jejich první zkušeností s největší sportovní událostí. Simona Kubová a Jan Micka se vydali do Japonska na třetí a Barbora Seemanová na své druhé olympijské hry. Kubová s největší pravděpodobností zažila svou poslední olympiádu. Micka se Seemanovou nejspíš ještě minimálně jeden olympijský start přidají. Všichni tři měli možnost srovnávat s předchozími hrami a shodli se, že tokijskou olympiádu provázela v českém týmu skvělá atmosféra.
Simona Kubová má ve svém sportovním životopisu uvedeny tři olympijské účasti. Poprvé se představila před devíti lety v Londýně, kde také desátým místem na 100 metrů znak dosáhla pod pěti kruhy na své maximum. V roce 2016 nechyběla v Riu a za dalších pět let i přes roční posun her kvůli covidu ani v Tokiu. Na velkých sportovních akcích už tedy zažila mnohé.
„Z Tokia jsem měla velké obavy, a to především po stránce covidových opatření. I přes to, že jsem očkovaná, byla možnost se nakazit, a nesmět nikam na krok mě děsilo. Nakonec to byl ale úžasný zážitek. Hlavně díky kolektivu, který jsme tam vytvořili. Myslím, že jsme se hodně stmelili, chodili společně na jídlo, vzájemně se podporovali. To jsem zažila až na této třetí olympiádě. No a potom byl pro mě zážitek obchod se suvenýry. Moc ráda nakupuji dárky a někdy mě až překvapuje, kolika lidem je kupuji. Atmosféra na bazénu byla i při absenci diváků skvělá. Zkrátka to bylo fajn, až na moje plavecké výkony,“ ohlédla se za nedávno skončenou olympiádou Simona Kubová.
Jan Micka prožil Londýn 2012 jako nadějný teenager, když v 17 letech byl nejmladším členem olympijské výpravy. Z Ria si odvezl nejlepší český plavecký výsledek a před Tokiem Micku provázela smůla, kdy se musel potýkat s celou řadou nepříjemností. Olympiáda v něm i tak vyvolala pozitivní dojmy.
„Můj nejsilnější zážitek byl nejspíš ze dne, kdy kluci Lukáš Krpálek s Jiřím Prskavcem vyhráli ve stejný den zlatou medaili. Chvíli na to jsem šel na svůj poslední start na 1 500 metrů kraul a byl jsem o to odhodlanější do toho závodu jít. Večer následovalo bouřlivé přivítání medailistu ve vesnici. Byl to opravdu nádherný pocit, a já měl radost, že u toho můžu být a že můžu reprezentovat Českou republiku na tak významné akci, jakou je olympiáda,“ shrnul čas strávený v Tokiu český král dlouhých tratí Jan Micka.
Jestliže byl Jan Micka v Londýně 2012 nejmladším českým olympionikem, Barbora Seemanová jela se stejným puncem v roce 2016 do Ria, když jí v Brazílii bylo pouhých 16 let. V Tokiu tedy už takříkajíc věděla, do čeho jde. Během pěti let se postupně vypracovala mezi elitní světové kraulařky až ke květnovému titulu mistryně Evropy na 200 metrů volný způsob. I v jejích vzpomínkách na Tokio hraje hlavní roli slovo tým.
„Za nejsilnější zážitek mimo sport v Tokiu považuji celkovou atmosféru v týmu, a nemyslím jen v plaveckém. Když někdo byl ve finále nebo získal medaili a potom jsme ho vítali před naším barákem v olympijské vesnici, tak to byla neskutečná atmosféra, kterou člověk na jiných závodech, než je olympiáda, nezažije. Přišlo mi super, že tam člověk vidí ty svoje rádoby sportovní vzory, protože by chtěl taky někdy vyhrát olympijskou medaili, má možnost podat si s nimi ruku, pogratulovat jim. Takže nejsilnější zážitky mám spojené s celým českým týmem, jak jsme se podporovali, jak jsme si fandili. A vlastně nezáleželo, jestli někdo skončil v semifinále nebo ve finále, každý mu gratuloval a tým o vás prostě věděl,“ vypráví s nadšením dva týdny po skončení olympiády šestá i kraulové dvoustovky Barbora Seemanová.
Další olympijské hry jsou na programu už za tři roky v Paříži. K hlavním oporám českého plaveckého týmu by pod Eiffelovou věží měli patřit právě Jan Micka a Barbora Seemanová.
