Snad každý sportovec žije svůj sen, že se dostane na olympijské hry. Dálkový plavec Matěj Kozubek se před dvěma lety na mistrovství světa prosadil 4. místem na pětikilometrové trati do absolutní světové špičky a živil svou naději na účast v Tokiu. Pandemie jeho snahy utlumila, ale Kozubek se nevzdal a olympijský start v závodě na 10 kilometrů si přece jen vybojoval. V kvalifikaci v Setúbalu byl posledním, kdo se do Tokia kvalifikoval. Na potvrzení své účasti pod pěti propletenými kruhy si ale musel nějaký čas počkat.
Poprvé budete členem olympijské výpravy. Jaký význam pro vás takový úspěch má?
Znamená to pro mě, že i po ne úplně vydařeném ME jsem si dokázal, že i v neoprenu se může závod povést a bude následovat ještě přibližně měsíc přípravy směřované k Tokiu. Je to určitě splněný sen. Po MS v Kwangdžu, kde jsem doplaval na 16. místě na 10 km jsem si začal věřit, že by se to mohlo povést a poslední 2 roky přípravy směřovaly právě k tomu dostat se do Tokia.
Jak závod z vašeho pohledu vypadal a jak dramatické byly závěrečné metry?
Teplota vody byla oficiálně naměřena 18,8 °C což znamenalo, že se v neoprenu plavat mohlo, ale nemuselo. V neoprenu, kromě jednoho Thajce, pak snad plavali všichni. Závod jsem rozjel pomaleji, protože když začnu moc rychle v neoprenu, tak mě hned „umřou“ ruce a už s tím nic neudělám. Pak jsem se postupně propracovával dopředu. Celý závod byl hodně bojovný, chvílemi mi přišlo, že jsme se víc mlátili, než že bychom se snažili plavat. Po průjezdu do posledního kola jsem si vjel na kraj balíku a jelo se mi tak dobře, že jsem se propracoval až na špičku skupiny, i když jeden Japonec snad plaval téměř celý závod s náskokem před balíkem. To bylo pro mě výhodné i z hlediska, že se mi většinou v neoprenu nedaří vyvinout až takovou rychlost do finiše. Pak už jsem se jen snažil nepropadnout se moc hluboko. Asi 100 metrů před cílem se přes naši skupinku čtyř plavců, kteří jsme spolu jeli již delší dobu vedle sebe, přehnala raketa v podobě tuniského plavce Oussamy Mellouliho. Nenechal jsem se tím moc rozhodit a v cíli jsem se snažil co nejdříve dohmátnout.
Těsně po závodě jste ale mezi postupujícími chyběl. Co se přihodilo?
Problém byl v tom, že brána v cíli nevzala můj čip a já se neobjevil hned ve výsledcích. Nebyli jsme si jisti, jak jsem úplně v té skupince dopadl, ale myslel jsem si, že bych neměl být poslední. Ve výsledcích, které vyhlásili asi po hodině přezkoumávání cílové kamery, jsem se objevil na poslední pozici ze skupiny, a tudíž na prvním nepostupovém místě. Došli jsme za technickým delegátem a hlavním rozhodčím a zeptali se, jestli nám neukážou záznam z cílové kamery, že máme pochyby o výsledcích. Ti byli ochotní a na záznamu, který nám ukázali, jsem ale nedoplaval poslední. Ukázalo se, že i švédský plavec Elliot Sodemann, který byl vyhlášen přede mnou, neměl čepici a rozhodčí si nás spletli. Proto si zavolali švédské trenéry, aby řekli, který plavec je jejich a ti identifikovali toho posledního doplavaného.
Vy jste byl nakonec po zásahu rozhodčích tím šťastným, ale jak novou skutečnost přijal Elliot Sodemann?
Byl jsem moc rád, že to vyšlo. Byli jsme připraveni podat i oficiální protest se složenou kaucí, ale nebylo to nakonec potřeba. Jen si nedokážu představit, jak těžké to pro švédského plavce muselo být, když mu všichni hodinu blahopřáli k tomu, že se na OH dostal a vyhlásili to i rozhodčí, a pak mu řekli, udělali jsme chybu a ty nejedeš. Mluvil jsem s ním v průběhu večera několikrát, a po tom, co z něj opadl ten největší smutek, jsme si i normálně promluvili, že si z toho až takovou hlavu nedělá. Říkal, že má čas a Paříž 2024 je za rohem a že ani jeden z nás za to, co provedli rozhodčí, nemůže, jen že z toho byl nejdřív dost vykolejený.
