Michal Navrátil si vybral sport jen pro vyvolené. Vylézt na věž vysokou 27 metrů a skočit dolů do vody vyžaduje nebetyčnou porci odvahy. Před každým skokem na něho číhá směs nejrůznějších pocitů, mezi nimiž nechybí ani strach. Michal Navrátil má doma stříbrnou medaili z mistrovství svět, kterou v roce 2017 získal v Budapešti. Letos se měl chystat na další šampionát ve Fukuoce, ale pandemie koronaviru posunula jeho konání na rok 2022. Na následujících řádcích český Superman Michal Navrátil popisuje, co všechno při svém skoku prožívá.
27 metrů
Poprvé to byl, dá se říct, skok do neznáma. Prostě jsem chtěl zkusit, jaké to je skočit z takové výšky. Samozřejmě prvnímu skoku předcházelo hodně roků přípravy z menších výšek a několik nocí, kdy jsem jen myslel na to, jaké to asi je z této výšky skočit. Všechno je o přípravě. Můžu na to myslet x let, připravovat se fyzicky x let, ale když je jen jeden den v roce možnost skočit z této výšky, a zrovna je velká zima, vítr atd., tak je čas jít do toho bez jakýchkoliv výmluv! Samozřejmě, výmluv, abych zrovna neskočil, je právě v takové chvíli celá řada. Ale skočil jsem. To mě posunulo dál, a už jsem konečně věděl, jaké to je skočit z 27 metrů a mohl jsem snít dál v mých snech. A tak to pokračovalo do té doby, než jsem naskákal své závodní skoky, i třeba s kterými jsem skončil druhý na MS v Budapešti v roce 2017.
Bolest
Někdy se mi stane, že jdu skákat hned první den, ale musím říct, že to není moc příjemný pocit. Jednoduše nejsem připravený, mentálně, ale jdu do toho, protože fyzicky jsem připraven, a i menší chybu při dopadu, si říkám, že přežiji. Myslím tím bolest při špatném dopadu. Špatný dopad si někdy s sebou nesu ještě další dva, tři dny, co jsem na závodech, a snažím se jít dál i s tou bolestí v těle. To překousávám až do posledního skoku závodu a snažím se soustředit, abych podal co nejlepší výkon. Dávám se dohromady až po závodech a bolest v těle někdy vydrží i přes měsíc. Když se mi něco stane první den, tak si pak říkám, že mi to vlastně za to nestálo, ale ten adrenalin, při tom, kdy jdu na 27metrů, je tak velký, že chci vědět, jaký je to pocit v této lokalitě, a hlavně z můstku, který tam postavili, skočit do vody.
Strach
Strach překonávám, někdy hůře, někdy lépe. První den, kdy vylezu na výšku 27 metrů, tak mám samozřejmě větší strach než pak druhý den. Proto je lepší, když si první den výšku a celkově i místo prohlédnu, a tím se mi dostane do podvědomí. Možná i trochu hůře spím, ale hlava s tělem se připravuje na skoky na druhý den. Strach jako takový překonávám, tím, že než jdu na můstek, tak si v hlavě přehrávám skok, který budu skákat a do toho se i odrazím na místě, tak jako bych se odrazil přímo na můstku. Vnímat místo, vylézt na můstek, podívat se s “hrůzou“’ dolů, s velkým strachem v očích, s tím, že zítra tady budu skákat všechny mé závodní skoky, třeba i z rukou jako trénink. Vyskočím si na můstku, jako kdybych chtěl můstek mým odrazem zničit. Cítit pevné místo pod nohama, abych se na něm cítil, tak jako na zemi, ale přitom jsem ve výšce 27 metrů a okolo mě je jen propast.
Cesta na můstek
Lezu na můstek se sevřeným žaludkem, je mi špatně, mám žízeň, sucho v puse, ale nechci pít, potí se mi ruce, jsem nervózní. Hlavou se mi honí různé myšlenky, jen abych nemusel skočit dolů, ale přitom stále stoupám výš a výš. Když vylezu na vrchol, tak už nemám žádné sliny a snažím se vypadat cool. Jsem ale “vyšťavený“, nohy mám ztuhlé, vidím ostatní skokany, kteří vypadají stejně nervózně jako já, ale snažíme se tvářit cool, že je všechno v pohodě. Každý je nervózní. Snažím se najít místo, kde si aspoň na pár sekund sednu a uvolním nohy po těch x schodech, co jsem vyšel nahoru. Jsem vyčerpanej.
Myšlenky na můstku
Když jsem na můstku, tak hlavní je už nemyslet na nic jiného než na můj skok, který budu dělat, a TAM UŽ NENÍ CESTY ZPĚT. To je hlavní způsob, jak zvládnout strach. Jakékoliv přemýšlení, co když tohle nebo tamto, to jsou všechno příznaky začít mít větší a větší strach, který by mi pak nedovolil skočit.
Okamžiky těsně před skokem
Když na mě už jde řada, vstanu, a snažím se naladit tělo do pozitivní pohody. Dívám se do vzduchu, vyklepávám tělo, vyklepávám stres z těla, snažím se uvolnit a užívám si, že jsem na můstku sám. Je to teď a tady! Žiju v tomto momentu. Stačí mi 10 vteřin, pak už jen jdu na okraj, na nic nemyslím, jen na můj skok. Vážnost je na místě s plným soustředěním, s vnitřní agresivitou, odrazit se na 100 % a pak už jen vnímám startovací rychlost po odrazu a tomu přizpůsobuji rotaci až po dopad do vody. A dopad do vody, to už je další kapitola…
